V celém průběhu dějin měl oheň pro člověka a jeho hospodářský i společenský život nesmírný význam. Poskytoval teplo, chránil ho před dravou zvěří, dal mu možnost připravovat si pokrmy, pomáhal mu mýtit lesy a měnit je v úrodnou půdu, tavit rudu a vyrábět kovové předměty, atd. Nebezpečí ohně se projevilo v tom okamžiku, kdy nad ním člověk ztratil vládu, kdy se změnit v požár ničící výsledky lidské práce.

 

Aby se zabránilo vzniku požárů a aby se do jejich hašení vnesl řád, vznikaly první směrnice. Za nejstarší se pokládají směrnice v nedatovaných statutech města Prahy ze 14. století. Obsahují pasáže o ohni, o oznamování požáru a krádeží při požárech. Paličství bylo krutě trestáno. Až v 16. století byly směrnice upraveny v zemský zákoník a spadaly v pravomoc jednotlivých vrchností a samosprávných městských rad. 7. září 1782 byl vydán Josefínský požární řád, jehož jedna část platila pro města a městyse, druhá pro venkovské obce. Tento řád byl prakticky v platnosti až do doby zřízení dobrovolných hasičských sborů (1854 v Zákupech, 1861 v Liberci, 1863 v Chrudimi, 1864 ve Velvarech atd.).

 

V roce 1873 byl vydán „Řád policie požárové“. Hlavní zásady tohoto řádu platily až do konce roku 1941, kdy byly zrušeny a byl vydán nový řád. Po válce byla organizace hasičských sborů zachována jako dříve i přes nové územní rozdělení a vytvoření krajské správy v roce 1949.

 

Pro celé hasičské hnutí se stal významným dnem 18. leden 1952, kdy byla organizace prohlášena za dobrovolnou organizaci celostátního významu. A tak je tomu stále. Poctivá a nadšená práce statisíců hasičů získává nové a nové příznivce a členy, kteří se řídí zásadami dobrovolnosti, obětavosti a nezištnosti.

 

Slibujeme, že budeme tělem i duší připraveni pomoci bližnímu,

že budeme druh druha milovati, k sobě bratrsky věrně státi,

v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se brániti,

jak káže nám mužná čest a vědomí povinnosti občanských a hasičských.

TAK SLIBUJEME !

(Výňatek z hasičského slibu)