|
Hasičské básně
K hasičům, případně požárníkům, vždy patřil humor, stejně jako hrdinství. Čteme-li dnes i vážně míněné dobové texty z přelomu 19. a 20. století, přijdou nám často víc humorné a patetické, než dojemné. Patří k nim kupříkladu divadelní hra E. Vařečky Pro čest hasičstva (obraz ze života hasičského ve čtyřech jednáních) či Hasičské básně (Hasičská knihovna, svazek devátý, 1912), které uspořádal Karel Otakar Hubálek (1859–1929), velice aktivní pedagog, spisovatel, ochotník a veřejný činitel. Mnoho z básní a písní napsal sám. Některé z uvedených textů byly žertovného ladění, ovšem smysl pro humor byl před sto lety poněkud jiný než dnes, a tak nás určitě nepobaví tak, jako naše předky. Z našeho úhlu se jeví možná trochu naivní, ale kdo ví, jakými se budou zdát naše texty za sto let. Paří k nim pro dnešní čtenáře možná poněkud kuriózní Hubálkova Píseň stříkače, začínající slovy „Vytryskla voda hubicí, v hrdle jí třaská a bouří,“ která byla otištěna například v Hasičském kalendáři pro rok 1897 (hudbu složil Jan Malát). Mnohé z textů velmi precizně charakterizují náladu a dojmy českého obyvatelstva na sklonku monarchie, jejich lásku k vlasti, k rodnému jazyku a zvláště úctu k životu a pokoru před živly. Česká politická scéna byla již v té době podobná té dnešní, tedy alespoň co se týče vzájemného osočování, neshod a hádek. V hasičské poezii se objevující vlastenecké náměty jsou odrazem prosté národní hrdosti a oslavují obyčejnou práci obyčejných lidí, bez ohledu na dobovou politiku. Nechybí vzpomínky na zesnulé hasiče či na národní velikány (z nichž vyčnívají M. Jan Hus a Karel Havlíček Borovský).
Jsem hasič, to má chlouba, to má čest; ni zisk, ni slávu nikde nehledám, můj život lidstvu zasvěcený jest a milerád jej stokrát v oběť dám.
S radostí vrháme se v krutý boj, v horoucí peklo, výheň plamennou; k bližnímu láska nejlepší je zbroj, ta tvoří sílu tisíciramennou.
My svorně, ruku v ruce, s druhem druh, konejme s láskou svoji povinnost; ochráncem dobré věci jest sám Bůh, vědomí dobré – odměny to skvost.
A kdyby přece s živlem v souboji mě osud určil k smrti v plamenech, že vykonal jsem povinnost svoji, to osladí mi poslední můj vzdech.
Ferd. Lorbeer,
Další
ukázky :
|